Pánové Kollbergu a Becku

z pohřebního ústavu, zvedněte hlavy, ta holka je v pořádku, napadlo Martina Becka.
"My jsme taky leccos o tobě slyšeli," řekl Kollberg už o poznání veselejším tónem.
Äsa vstala a otevřela okno. Pak vzala popelník a odešla s ním do kuchyně. Úsměv byl pryč a kolem úst se jí objevil energický rys.
Vrátila se s jiným popelníkem a sedla si do ušáku.
"Nemohli byste mi říct, jak se to zběhlo? Co se vlastně stalo?
Moc jsem se o tom včera nedověděla a noviny teď číst nechci."
Martin Beck si zapálil floridku. "Dobrá," řekl.
Seděla bez hnutí a po celou dobu, co mluvil, ho soustředěně pozorovala. Určité detaily vynechal, ale jinak jí popsal všechno, co se jim podařilo rekonstruovat. Když domluvil, zeptala se:
"Kam jel? Proč vůbec jel tím autobusem?"
Kollberg se podíval na Martina Becka a řekl: "To jsme se právě chtěli dovědět od tebe."
Äsa Torellová zavrtěla hlavou.
"Nemám o tom ani tušení."
"A víš, co dělal během dne?" zeptal se Martin Beck.
Překvapeně k němu vzhlédla.
"Copak to nevíte? Vždyť byl celý den v práci. Na to bych se přece měla zeptat spíš já vás! "
Martin Beck okamžik zaváhal. Pak řekl:
"Viděl jsem ho naposled v pátek. Přišel na chvilku odpoledne."
Vstala a udělala několik kroků po pokoji. Pak se otočila.
"Ale vždyť byl v práci i v sobotu, i v pondělí. V pondělí ráno jsme šli z domova společně. Ty jsi Äkeho v pondělí taky neviděl?"
Podívala se na Kollberga, který zamyšleně zavrtěl hlavou.
"Říkal, že jede do Västbergy? Nebo na Kungsholmskou třídu?"
Äsa na okamžik přemýšlela.

"Jistě,"

řekla. "To je samozřejmé. A dobře že jste přišli. Seděla jsem v tomhle křesle od... no, od té chvíle, co jsem se to dozvěděla... Seděla jsem tu a snažila se pochopit... jak to je..."
"Slečno Torellová," začal Kollberg, "nemáte nikoho, kdo by tu u vás mohl být?"
Zavrtěla hlavou.
"Ne. A ani bych tu nikoho mít nechtěla."
"Co rodiče?"
Zavrtěla hlavou.
"Matka zemřela loni. A otec před dvaceti lety. "
Martin Beck se trochu naklonil a zkoumavě se na ni podíval.
"Spala jste vábec?" zeptal se jí.
"Ani nevím. Ti, co tu byli... kdy vlastně?... včera, ti mi dali pár pilulek na spaní, takže jsem asi chvíli spala. Ale na tom nezáleží. Já se z toho vykrešu."
Rozmáčkla cigaretu v popelníku, a aniž vzhlédla, pokračovala:
"Jenom si musím zvyknout, že je mrtev. Chvilku to potrvá."
Ani Martina Becka, ani Kollberga nenapadlo, co říct. Martin Beck si najednou uvědomil, jak je tu nevyvětráno a nakouřeno. V pokoji se rozhostilo tíživé ticho. Nakonec si Kollberg odkašlal a řekl hrobovým hlasem:
"Slečno Torellová, měla byste něco proti tomu, kdybychom se vás zeptali na několik věcí, týkajících se Stenströ... Äkeho?"
Äsa Torellová pomalu vzhlédla. Její oči se trochu rozsvítily a usmála se:
"Snad nemyslíte, že vám budu říkat pane komisaři a pane kriminální asistente," řekla. "Říkejte mi Äsa a já vám budu tykat: Když se to vezme kolem a kolem, tak se vlastně docela dobře známe."
Posměvačně se na ně podívala a dodala:
"Aspoň prostřednictvím Äkeho. My jsme se s Äkem dokonce i vídali.
Žili jsme tu spolu několik let."

"Pojďte dál a odložte si,"

řekla a zavřela za nimi dveře.
Měla tichý a trochu ochraptělý hlas.
Äsa Torellová byla v dlouhých úzkých černých kalhotách a chrpově modrém pleteném roláku s žebrovým vzorem. Na nohou měla silné šedé vlněné ponožky, které jí byly o několik čísel větší a zřejmě patřily Stenströmovi. Oči hnědé a vlasy tmavé, hodně krátce přistřižené. Její obličej působil hranatě, nebyl vlastně v pravém slova smyslu hezký nebo dokonce krásný, spíš zajímavý a dráždivý.
Měla křehkou postavu, štíhlá ramena i pas a drobná ňadra.
Stála mlčky a čekala, až si Martin Beck a Kollberg odloží klobouky vedle Stenströmovy staré čepice a pověsí si kabáty. Pak šla před nimi do pokoje.
Byl to pěkný, útulný pokoj se dvěma okny do ulice. Podél jedné ze stěn stála veliká knihovna s řezbami po stranách i nahoře.
Kromě knihovny a kůží potaženého ušáku bylo zařízení poměrně nové. Téměř celou podlahu pokrýval tlustý, jasně červený koberec s vlasem, a přesně stejný červený odstín měly i tenké, vlněné záclony.
Pokoj měl nepravidelný tvar a z kouta na straně naproti dveřím vedla krátká chodbička ke kuchyni. Otevřenými dveřmi v předsíni bylo vidět do dalšího pokoje: Kuchyň a ložnice měly okna do dvora.
Äsa Torellová si sedla do ušáku a skrčila nohy pod sebe. Ukázala na dvě křesla ‚safari‘ a Martin Beck a Kollberg si sedli. Na nízkém stolku, který stál asi tak uprostřed, byl popelník až po okraj plný oharků.
"Jistě chápete, že vás neradi obtěžujeme," začal Martin Beck.
"Ale... ale museli jsme s vámi co nejdřív mluvit."
Äsa Torellová hned neodpověděla. Vzala hořící cigaretu, která ležela na okraji popelníku, a vtáhla kouř. Ruka se jí lehce chvěla. Měla černé kruhy pod očima.

V autě řekl Martin Beck:"Jak ses tam vlastně včera večer dostal?
Volal jsem ti, ale Gun nevěděla, kde jsi, a byls tam dávno přede mnou."
"Čirá náhoda. Když jsme se rozloučili, šel jsem směrem k centru. Po Skanstullském mostě jelo policejní auto a chlapci mě poznali. Těsně předtím se vysílal poplach, tak mě tam rovnou odvezli. Byl jsem tam mezi prvními."

Kollberg obálku otáčel sem a tam.

"Zřejmě ji zalepoval velice pečlivě. Podívej se na ty lepicí pásky."
Pak pokrčil rameny, ze žlábku na tužky vzal nůž na dopisy a energickým řezem obálku otevřel.
"To se podívejme," řekl."Neměl jsem tušení, že se Stenström zajímal o fotografování."
Zběžně fotografie prohlédl, načež je rozložil po stole."A taky jsem netušil, že měl tyhle sklony."
"To je jeho snoubenka," poznamenal bezvýrazně Martin Beck.
"To je sice fakt, ale vůbec jsem netušil, že je Äke tak rafinovaná povaha."
Martin Beck si fotografie prohlédl svědomitě, ale s nepříjemným pocitem, který se u něho dostavil pokaždé, když musel vnikat do soukromí jiných lidí. Byla to spontánní vrozená reakce, kterou ještě po třiadvaceti letech u policie těžko zvládal.
Kollberg se takovými skrupulemi nezatěžoval. Kromě toho byl vyložený senzualista.
"To je ale krásná holka!" řekl se zájmem a s upřímným oceněním.
Zkoumal jednu fotografii za druhou.
"Umí i stojku," poznamenal."To by mě nikdy nebylo napadlo, že Äkeho děvče bude vypadat takhle."
"Vždyť už jsi ji viděl."
"Ale jenom oblečenou."
Sebral fotografie a vložil je zase do obálky. Pak odtušil:"Snad abychom jeli domů. Jestli chceš, tak tě odvezu."
Zhasli a šli.

Jak to, že o něm tak málo ví?

Nevšímal si ho dost? Nebo prostě už nebylo co se o něm dovědět?
Martin Beck si mnul čelo a prohlížel si, co Kollberg rozložil po stole.
Stenström měl určitý sklon k pedanterii, který se projevoval třeba tím, jak neustále sledoval, jestli mu jdou hodinky na vteřinu přesně, nebo i tím, jak si na stole udržoval úzkostlivý pořádek.
Byly tu samé papíry. Kopie hlášení, poznámky, zápisy ze soudních procesů, rozmnožené instrukce a separáty zákoníku, všechno úhledně roztříděno a srovnáno.
Jediné, co působilo trochu osobně, byla krabička zápalek a nenačatý balíček žvýkaček. Stenström byl nekuřák a nežvýkal zrovna často, takže to tu měl zřejmě spíš proto, aby měl co nabídnout lidem, kteří přišli vypovídat nebo si jen tak pohovořit.
Kollberg si hluboce vzdychl a řekl:
"Kdybych byl v tom autobuse seděl já, tak jste teď se Stenströmem prohledávali můj stůl. To byste se zapotili! A ne jako my teď!
A možná že byste našli věci, které by mi nebyly zrovna ke cti."
Martin Beck si dovedl představit, jak to asi v Kollbergově psacím stole vypadá, ale pomlčel o tom.
"Tohle ničí památce neublíží," dodal ještě Kollberg. Mlčky, rychle a s velkou rutinou prohlédli všechny papíry. Nebylo tam nic, co by sebemíň vybočovalo z běžných souvislostí. Veškeré poznámky a dokumenty měly přirozenou souvislost s případy, na jejichž vyšetřování se Stenström podílel a o nichž se vědělo.
Nakonec zbývala jediná věc. Hnědá obálka čtvrtkového formátu.
Byla zapečetěná a dosti silná.
"Co to může být?" podivil se Kollberg.
"Otevři ji a podívej se."

Stenström se mezitím v praktické policejní práci naučil vše, co o ní dnes věděl, a nebylo toho málo. Také za tu dobu dozrál, do značné míry překonal svou nejistotu a plachost, také se odstěhoval ze svého klukovského pokojíku u rodičů a bydlel společně s dívkou, o které tvrdil, že s ní chce trávit celý život. Před časem mu zemřel otec a matka se odstěhovala zpátky do Västmanlandu.
Martin Beck by tedy o něm měl vědět dost.
Podivné ovšem bylo, že o něm vlastně nevěděl dohromady nic. Znal sice všechna důležitější data a měl všeobecnou, pravděpodobně správnou představu o jeho charakteru; o jeho přednostech a nedostatcích z hlediska policejní profese, ale jinak o něm nevěděl téměř nic.
Byl to dobrý kluk. Ctižádostivý, umíněný, docela chytrý, učenlivý. Na druhé straně trochu plachý, v lecčems ještě dětinský, rozhodně nebyl obdařen schopností reagovat pohotovým vtipem, vlastně nebyl humor vůbec jeho silnou stránkou. Ale o kom z nich by mohl říct opak?
Jistě měl komplexy.
Třeba před Kollbergem, který se před ním s oblibou blýskal literárními citáty a složitými sentencemi. Nebo před Gunvaldem Larssonem, který jednou během patnácti vteřin stačil vylomit dveře a uzemnit choromyslného vraha mávajícího sekyrou, zatímco Stenström stál dva metry od něho a přemýšlel, co dělat. A před Melanderem, který se vždycky tvářil stejně, totiž tak, že se vlastně netvářil nijak, a který nikdy nezapomněl nic z toho, co jednou uviděl, uslyšel nebo přečetl.
Kdo by mezi takovými lidmi neměl komplexy?